Recenze výstavy Terra Incognita (Museum Liaunig)

Od pádu železné opony uplynulo už šestatřicet let, a přesto se zdá, že v myslích lidí stále přetrvává určitá neviditelná bariéra. Historik umění a kurátor Miroslav Haľák (*1985), jenž se profesně pohybuje mezi Rakouskem, Slovenskem a Českou republikou, tento stav pozorně a citlivě reflektuje. Podle něj mají Češi i Slováci jen omezené povědomí o výtvarné scéně svých nejbližších sousedů – a vnímá to jako nevyužitou příležitost. Nejen proto, že ještě před několika generacemi sdíleli s Rakušany společný státní celek, ale především proto, že dialog dokáže nastavit zrcadlo a otevřít cestu k hlubšímu sebepoznání. Železná opona tak nebyla pouze soustavou fyzických zátarasů z ostnatého drátu a betonu, nýbrž i duchovní hrází, jejíž stopy jsou v kulturním vnímání patrné dodnes.

Tento fenomén se však neprojevuje jen v českém či slovenském prostředí. Také v Rakousku bývá kultura severních sousedů redukována na klišé a zjednodušené obrazy, které znemožňují uchopit její skutečnou mnohovrstevnatost. Politické nánosy, historické stereotypy a zažité předsudky fungují jako filtr, jímž rakouská společnost české a slovenské umění nahlíží. Výsledkem je, že se tato kulturní oblast jeví jako "terra incognita" – neprobádané území na mapě střední Evropy.

Haľák se rozhodl tuto bariéru překročit. Připravil proto dosud nejrozsáhlejší přehlídku českého a slovenského poválečného umění v Rakousku, nazvanou Terra Incognita: Kunstexpedition in ein unbekanntes Nachbarland – Tschechoslowakische Kunst zwischen 1948 und 1989 im Dialog mit der Sammlung Liaunig. Výstava, otevřená od 27. dubna do 31. října 2025 v Muzeu Liaunig, se rozprostírá na ploše více než dvou tisíc metrů čtverečních a představuje tvorbu více než 140 autorů. Vedle zásadních osobností českého a slovenského umění druhé poloviny 20. století – například Stana Filka, Stanislava Kolíbala, Jiřího Koláře, Mikuláše Medka či Alexandra Mlynárčika – zahrnuje také významné rakouské tvůrce ze sbírek muzea, mimo jiné Marii Lassnig, Arnulfa Rainera nebo Erwina Wurma. Celkem 144 autorů, z toho 29 slovenských, 51 rakouských a 64 českých.

Geografie umění

Výstavní koncepce staví na principu dialogu. Nejde však pouze o formální srovnání postupů a ideových východisek, nýbrž o promyšlené uchopení širších kulturních a historických souvislostí, které umožňují nově promýšlet středoevropský prostor jako organický celek. Ačkoli společenské a politické podmínky určovaly vývoj v Československu a Rakousku rozdílně, umělci obou zemí působili v téže geografické sféře. Z toho důvodu je výstava rozdělena do tematických "teritorií", jež reflektují pluralitu a specifika umělecké tvorby té doby. Figurace, abstrakce, geometrizace i různé formy pluralitního projevu se tu setkávají v inscenovaném dialogu, který osvětluje specifika uměleckého vývoje na obou stranách železné opony.

Ve stejnojmenné publikaci, vydané k výstavě, Haľák upozorňuje, že teorie kulturní divergence v bezprostředním sousedství vznikla jako reflexe důsledků studené války pro vnímání a hodnocení celého kulturního prostoru. "I desítky let po skončení propagandisticky živeného odcizení přetrvávají ve vztahu mezi rakouským, českým a slovenským uměním závažná nedorozumění, přestože jejich tendence vykazují nápadné podobnosti." Geografická poloha přitom přirozeně předurčuje tento region k tomu, aby byl chápán jako součást jednoho kulturního celku. Haľák zde odkazuje k pojmu geografie umění (Kurt Gerstenberg) a klade si otázky, jak se výtvarná tvorba v regionu vyvíjela po roce 1948, k čemu se mohli umělci vztahovat v prostoru vytrženém ze svého historického kontextu, které tradice byly uchovány – a proč dosud nedošlo k jejich plnému mezinárodnímu uznání.

Od konce druhé světové války a zejména během komunistické diktatury bylo Československo izolováno od okolního světa. Kulturní výměna se západními zeměmi však v omezeném rozsahu probíhala i nadále, a umožnila některým českým a slovenským umělcům dosáhnout mezinárodního uznání (například Július Koller, Milan Knížák a Stanislav Kolíbal). Účast na mezinárodních přehlídkách i trhu s uměním byla ovšem omezená, zatímco domácí situace byla ještě obtížnější. Doktrína socialistického realismu prosazovala sovětské historizující vzory a připravovala umělce o tvůrčí autonomii – ti se v rámci oficiální produkce často stávali spíše dekoratéry, jejichž úlohou bylo zaplňovat plátna schematickými postavami rolníků, dělníků a komunistickými symboly. Významný rozdíl mezi Československem a Rakouskem spočíval rovněž v absenci sběratelů, investorů či soukromých galerií v socialistickém prostředí.

Přesto zde existoval skrytý vývoj, navazující na meziválečné tradice první republiky, a od konce padesátých let i postupné překonávání stalinského dogmatismu ve prospěch progresivních tendencí. Vystavená díla proto představují především individuální formy odporu vůči režimu, nikoli oficiální produkci.

Neméně významné byly i národní tradice. Zatímco československé prostředí navazovalo na dědictví kubismu či surrealismu, Rakousko se s těmito proudy vyrovnávalo jen okrajově. Zdejší umění se naopak, podobně jako v západním Německu, opíralo především o expresionistickou tradici, která vedla k výrazným abstraktně-expresivním tendencím. Přes tyto rozdíly se však ukazují překvapivé kontinuity, které dokazují univerzálnost umění navzdory politickým i ideologickým hranicím. Výmluvným příkladem je konfrontace tvorby Mikuláše Medka s tvorbou Arnulfa Rainera v Teritoriu figury, s tvorbou Hanse Staudachera v Teritoriu plurality či s tvorbou Friedensreicha Hundertwassera v Teritoriu abstrakce. Zmínit můžeme také tichý, avšak intenzivní dialog mezi Marií Lassnig a Adrienou Šimotovou.

Tak daleko, tak blízko

Terra Incognita nepředstavuje pouze rozsáhlou přehlídku rozmanitých výtvarných technik a stylů, ale především vážný a důsledně promyšlený pokus o znovunalezení společného kulturního horizontu. Výstava přesvědčivě dokládá, že i navzdory desetiletím politického a ideologického oddělení je umění obou zemí schopno vstoupit do smysluplného dialogu – a že právě v tomto dialogu se otevírá možnost nového, hlubšího porozumění jak sousedům, tak i vlastní kulturní identitě.

Těm, kteří se již nestihnou vydat do Korutan, aby zhlédli výstavu v jednom z architektonicky nejpůsobivějších muzeí střední Evropy, lze doporučit alespoň četbu Haľákových textů. Nejde přitom o čtení snadné. Autor své úvahy zakládá nejen na historických faktech, ale opírá je především o sociologické a filozofické reflexe. V jeho interpretacích se umění stává klíčem k obecným otázkám lidské zkušenosti, hledáním – a často i nalézáním – souvislostí natolik univerzálních, že mohou oslovit nejen historiky umění, ale i širší okruh humanitních vědců.

Přesto však platí, že pro mnoho vzdělaných lidí zůstává svět, který je jim nejbližší, stále takřka nepoznaným. Terra Incognita je proto především výzvou k překročení vlastních hranic poznání.